Jak to vše začlo...

Ke svým dvacátým narozeninám jsem si přála jediný dárek. A to svolení, že si smím domů přivést štěně. Jelikož stále bydlím s rodiči a mladší úžasnou sestřičkou. Nakonec můj dárek byl splněn. I když to byla opravdu fuška, protože jsme měli 9 let černého labradora, který nebyl zrovna vzorem ukázkového psa ba naopak! Chronický útěkář a rváč nejvyššího kalibru. Také se mu to stalo osudným, utekl, hledali jsme ho přes rok, ale už dávno víme, že náš Rocky je nenávratně pryč. Avšak i přes špatnou zkušenost rodiče svolili a já začala vybírat vhodné plemeno.

Náš labrador Rocky * 25.3. 2001 - † 23.3. 2010

Chtěla jsem určitě pasteveckého psa, s loveckým jsem si prožila své. Horkým favoritem byl Velký Švýcarský Salašnický pes, ale poté co jsem si zjistila, kolik papírový pejsek stojí, kolik sní krmení za měsíc a že se tohle plemeno dožívá na můj vkus nízkého věku. Začala jsem vybírat jiné. Poté mi můj kamarád začal vyprávět o prarodičů fence border kolie Alince, jak byla chytrá, učenlivá, poslušná, společenská. Okamžitě jsem se do tohoto plemene zamilovala! Hledala jsem na internetu všemožné inzeráty a nejvíce mne okouzlily borderky přímo z pracovní linie. Je smutné, že plemeno, které bylo vyšlechtěné přímo na pasení domácího dobytka, hlavně oveček, pak přijde k ohradě ovcí a kouká na ně jak kdyby mu byly naprosto cizí. Proto jsem tedy chtěla pracáka, nejdříve jsem si našla kontakt na nějakého rádoby chovatele ze Strakonic, ovšem se z něho vyklubal množitel. Ale nevzdala jsem to! Vyhrál to inzerát na paní chovatleku z Rudníku v Krkonoších a já si měla jet pro bíločernou holčičku Bímu.

Velký Švýcarský Salašnický pes

Na apríla tedy 1.4.2011 jsme vyrazili na výlet. Po příjezdu do Rudníku se ke mě Bimuška nehlásila, v náruči vydržela, ale jinak jsme si nepadly do oka. Ovšem byl tam takový roztomilý černobílý pejsek s kouzelným kukučem, který se odemne nehl na krok, líbili se mu moje tkaničky a lehce rozpárané nohavice a po společné procházce jsem měla jasno, vezu si domů pejska. Když jsem ho poprvé vzala do náruče, přední tlapičky mi položil na lopatky a hlavičkou se přitulil k mé tváři, byl to okamžik, na který v životě nezapomenu. On si mě vybral! Od paní chovatelky jsem se dozvěděla, že pejsek byl odřeknuté štěně a že se jmenuje Boby z Bolkovských kopců, ovšem moje vysněné jméno bylo Benjamin, ale časem bylo jednodušší zkrátit jméno jen na BEN.

Se 7mi týdenním Beníčkem

Uběhlo pár měsíců a Ben rostl jako z vody, pravidelně jsme chodili na cvičák, tentokrát jsem nechtěla nic podcenit, cvičili jsme poslušnost, učili se různým trikům z dogdancingu, ovšem nejvíce nás nadchl psí sport zvaný agility! 

Nejvtipnější příhoda, která se nám s Benem stávala. Jelikož Ben není typicky zbarvený jako výstavní černobílá borderka, na kterou jsou ostatní lidé zvyklý, ale má výjimečný irský vzor - mottled , kde v bílém zbarvení na těle jsou vmíchány černé chlupy, takže to ve výsledku vypadá jako puntíky, krční límec je zbarven do stříbrna a není čistě bílý. V okolí se mě většina lidí, "co opravdu, ale opravdu rozumí pejskům" ptala : "Jé, co je to za voříška?" a já jen odpovídala "Copak Vy, nepoznáte dalmatina?", ovšem v duchu jsem si myslela své, "Amatér, nepozná borderku!".

2.7.2011 jsme se byli s Beníkem na návštěvě v Rudníku a viděli jsme 14ti denní štěňátka. Chtěli jsme Beníka vyzkoušet u oveček, ale počasí nám nepřálo. Tak jsme vyrazili za Benovým bráškou Baxíkem. Bylo nádherně vidět, co který pejsek zdědil po rodičích. Ben byl jemnější po mamince. Další návštěvu jsme absolvovali až ke konci prázdnin 21.8.2011. Tentokrát jsme přijeli na prodloužený víkend a stihli jsme vyzkoušet Beňulu u oveček, díky tomu, že přivolání i odložení jsme měli velmi dobře zvládnuté na jeho věk, tehdy mu bylo teprve půl roku. Bylo vidět, že vlohu pro pasení má určitě a musím přiznat, že by z něho byl velmi dobrý ovčácký pes, byl ukázkový.

S 8mi týdenní Corinkou

Ale to nejdůležitější, co se stalo, když jsme se byly podívat na štěňátka, která byla téměř dva měsíce stará. Úplně jsem se tam zamilovala do CORI, celým jménem Corina z Bolkovských kopců, která shodou okolností byla, též odřeklé štěně, jako dříve Ben. Hnědobílá, velmi dravá a temperamentní fenka si mne hned získala. Neustále po mě skákala (mimochodem tenhle zlozvyk jí zůstal do teď, to jí je 6 měsíců) a pořád se mě držela jako klíště, no když jsem ji vzala do náruče, udělala to samé co Ben, s tím, že neváhala přidat pořádné olíznutí mého nosu. Tehdy ještě nebylo vyhráno, věděla jsem, že Ben by to nemusel přijmout, abych si mohla vzít druhého psa. A tak jsem udělala zkoušku. Do výběhu pro malé chlupaté štěníky jsem vypustila půlročního Bena. Všechny štěňata okamžitě zdrhli k matce, ovšem Corča, naběhla proti Benovi a začala si s ním hrát kousala ho do uší, trhala chlupy z krku a Ben se nechal. Jemně a opatrně si s ní hrál! Takže nejen, že Cori si vybrala mě, vybrala si i Bena! Proto jsem se rozhodla, že na sebe vezmu dvojnásobnou zotpovědnost a starost.

I když jak říkám :

"S MÝMI PRCKY TO NENÍ STAROST, ALE RADOST !"